Aeroklub
Dne 18. 9. 1910, se nad hronovskou Příčnicí poprvé vzneslo letadlo těžší vzduchu, řízené českým leteckým průkopníkem – Ing. Janem Kašparem z Pardubic. Bylo to již sedmé veřejné vystoupení našeho aviatika, které přilákalo na sedm tisíc diváků. Ve srovnání s předcházejícími nebylo, bohužel, především vlivem počasí, nikterak oslnivé. Neznámý účastník popsal na odeslané pohlednici Kašparův let lakonicky takto: „1/2 minuty ve vzduchu, 500 m nad mořem, od země 15 m jen“. Nicméně se tak Hronov zapsal mezi místa leteckého pionýrství v Čechách.
pohlednice z roku 1910 vydaná k příležitosti vzletu ještě s neopraveným datumem
V roce 1925 se opět Příčnice stala svědkem prvních „plachtových letů“ (řečeno tehdejším slovníkem) hronovského Mojmíra Seidla (1908-1977) a jeho o rok staršího pražského bratrance Přemysla Pánka (1907-1975). Ten sem přivezl kluzák vlastní konstrukce P-2, se kterým se již předchozího roku v Brně - Medlánkách zúčastnil první národní soutěže plachtových letadel. Později zde létali i s pokročilejším Pánkovým typem P-4 a letecky „pokřtili“ i svahy nad blízkými Žďárkami. Stali se organizátory kolektivu nadšenců, se kterým v r. 1935 založili místní skupinu Masarykovy letecké ligy. Skupina uspořádala sbírku, ve které získala prostředky na nákup školního kluzáku ZLÍN-V. a začala s plachtařským výcvikem. Její členové souběžně stavěli podle německé dokumentace větroň GRUNAU BABY GB-I, který jim zdárně téhož roku na podzim zalétal na žďárecké Bartoňově hoře Ing. Elsnic z Prahy. Pro mládež organizovali letecké modelářství a cvičili mladé plachtaře až do okupace v r. 1939, po níž Němci v Protektorátu Čechy a Morava létání, včetně plachtění, zakázali. Zbyla jen možnost leteckého modelářství a tomu se po dobu války věnovali. Krátce po osvobození, ještě v květnu 1945, založili hronovskou odbočku Českého národního aeroklubu, jejímž prvním předsedou se stal M. Seidl. Dali se do práce, získali po Němcích „trofejní“ letecký materiál – především kluzáky a větroně z jejich bývalých leteckých škol v Žacléři a Trutnově - a zahájili v létě 1945 na Příčnici i ve Žďárkách po letech půstu plachtařský výcvik. Prvním zdejším instruktorem po válce byl Miroslav Staněk. MNV jim přidělil pozemek pro hangár, který z jara 1946 postavili v úžlabí u potůčku pod Homolkou, v místech bývalého přírodního divadla. Zřídili plachtařské navijákové letiště na Příčnici (od staré cesty do Žďárek u dnešního rybníka až po dnes již zastavěné bývalé hřiště DTJ) a počet plachtařů rychle narůstal.
S jarem 1947 aeroklub získal z přebytků americké armády v Evropě svůj první motorový letoun, známý PIPER L-4 „Cub“ (štěně) a instruktora pro motorový výcvik Františka Korečka z Chrudimi. Byl založen motorový odbor a zahájen výcvik motorových pilotů. S tím se naléhavě dostavila potřeba nového, vhodnějšího letiště. Po úspěšném jednání na MNV ve Velkém Poříčí a s vlastníky a po propachtování potřebných pozemků byla zahájena výstavba „nového motorového letiště“ ve Velkém Poříčí. Již koncem r. 1947 byla hotova (se subvencí ministerstva dopravy) první polovina velkého hangáru. Výstavba i výcvik rychle pokračovaly, byly získány další motorové letouny (Praga, Sokoli, Bückery) a v r. 1949 byl na nové letiště přesunut z Příčnice i plachtařský provoz.
Únor 1948 a následné politické změny přinesly i do aeroklubu své důsledky v podobě omezování létání, ustavení a vládu tzv. akčních výborů a postupné prověřování a následné znemožnění létání (zejm. motorového) řadě členů. Přesto až do r. 1953 se aeroklub i letiště ve Velkém Poříčí rozvíjely. Při budování plochy letiště bylo využito skrejpru, který tehdy pracoval na výstavbě nového TOSu, přemístěny tisíce kubíků a vytvořena žádoucí rovina. Byl dobudován hangár. Po několika celostátních organizačních změnách (např. 1950 - slučování obcí) došlo k nim i ve sportovním letectví - (po Aeroklubu ČR do r. 1950, v r. 1951 Čs. svaz lidového letectví, v r. 1952 DOSLET, od r. 1953 Svazarm). Po pár letech praxe bylo však zjevné, že stát „neutáhne“ celou činnost, zaměřenou především na základní letecký a para výcvik pro armádu, hrazenou od r. 1952 ze státního rozpočtu. Nastaly změny v řízení. Po tzv. „systemizaci“ letišť s předností výcviku pro armádu zbyla pro naše letiště systemizace nejnižší třídy: „navijáková stanice“. Sice u nás dále probíhal výcvik plachtařů (a ještě řada dnešních členů zahájila let. výcvik právě tehdy), ale materiální i finanční zdroje se snižovaly, až se na podzim 1961 dostavilo administrativní rozhodnutí ÚV Svazarmu o zrušení aeroklubu Svazarmu Hronov a letiště ve V. Poříčí (když již dříve to postihlo Broumov, Náchod a řadu jiných letišť v republice).
Až v r. 1968 se s Pražským jarem a „obrodným procesem ve straně a společnosti“ jevila možnost obnovit i náš aeroklub v rámci samostatného Aeroklubu ČSR. Byl znovu ustaven aeroklub v Hronově a cestou rehabilitační komise ÚV Svazarmu usilováno o zrušení administrativního rozhodnutí z r. 1961, navrácení majetku a obnovu letiště. Ze známých důvodů po „bratrské okupaci“ a nastolené „normalizaci“ toho nebylo dosaženo a pokus skončil nezdarem, jako ostatně u dalších stejně postižených aeroklubů v republice.
zdroj textu: Aeroklub Hronov