Dolování v Maternici
O výskytu černého uhlí na Bohdašíně a pak mezi Horním Kostelcem a Zbečníkem, na úpatí Jírovy hory, také přímo v Hronově a ještě dál na Farách směrem na Zličko se nepochybně vědělo díky piccolominskému montánnímu výzkumu na náchodském panství již počátkem druhé poloviny 17. století. Uhlokopové se však do Maternice a jejího okolí dostali až na přelomu 18. a 19. století po tom, co byl přímo v Hronově zřízen roku 1799 hormistrovský úřad vedený Georgem Michaelem Frankem.
Havíři se za zdejším pokladem černého zlata vydali nejprve nad hornokosteleckou hájovnou, kde byl založen důl sv. Anny, odvodňovaný štolou italského důlního minéra Solaria. Výchoz maternické uhelné sloje ověřil hornickým způsobem zřejmě teprve roku 1839 svatoňovický směnmistr Antonín Šebek, ale jeho zájem se pak obrátil na příhodnější místo nad Vyšehradem, severovýchodně od hronovského kostela, a také do Žďárek.
Maternice si na další havíře musela počkat až do roku 1851, kdy Vincenc Regner, bratr faráře Josefa Regnera Havlovického, založil dned dvě jámy - sv. Barboru a Anděla Strážného. Na těchto jámách po Regnerově smrti roku 1855 krátce prosperovali dva Vojtěchové, Klein a Lanna. Tito podnikatelé, kteří se psali převážně německy jako Albert či Adalbert, stáli u zrodu svatovojtěšských hornických tradic na Hronovsku. I jejich štola, odvodňující úpadní jámu Anděla Strážného, dostala jméno Albert a samotnému dolu pak havíři neřekli jinak než Vojtěšský.
Nedaleko odtud, přímo pod starou cestou ke Skalákově studánce, založil důlní dílo měřič Hermann Busse, bratr Schamburgova hormistra Augusta Busseho. A jak bylo tehdy na Jestřebích horách zvykem, Hermannově štole se brzo začalo říkat Hermanka či familiárně Hermínka a nakonec i úředně Hermína. Knížecí havíři zde nafárali uhelnou sloj, po které vyrazili směrem k Hornímu Kostelci celkem 220 metrů dlouhou slepou chodbu. Sloj dávala chvíli dostatek uhlí, pak ale uhlí vyhluchlo a dílo bylo opuštěno. O moc lépe se nedařilo ani na sousedním dole Otto. Nakonec byly opuštěny i Vojtěšský důl s jámou Anděla Strážného a podnikatelský zájem náchodské vrchnosti i privátních těžařů se přesunul na Bohdašín.
S novými horními pány přišla i chuť na opuštěná a ne zcela vydobytá ložiska. A tak se stalo, že koncem roku 1938 zaslalo ředitelství Svatoňovické báňské společnosti dopis lesní správě prince Schaumburga na náchodský zámek se žádosti o povolení kutacích prací v Maternici, což bylo zdůvodněno "potřebou otevření starých šachtiček a štol za účelem zjištění mocnosti, směru a úklonu maternické sloje".
Po kladné odpovědi se začalo hned na jaře roku 1939 přefáráním opuštěné Hermíny a první "kopnutí" vyšlo na 23. duben - na svátek sv. Vojtěcha. Kdo ví, jestli to byla náhoda či záměr, ale staří havíři se hned rozpomněli na prokletí maternického permoníka a do zpěvu jim nebylo. Ani jim se totiž na díle příliš nedařilo. Přesto z nově otevřeného dolu vyjel první vůz uhlí 4. července - na svátek sv. Prokopa.
V následujících letech jich pak bylo ještě několik stovek, ale historie se opakovala. Těžilo se "za každou cenu". Směrem ke studánce byla dokonce vyhloubena podzemní úpadní jáma , ale uhelná sloj se zde v obou směrech ztrácela a navíc čekal na havíře jeden problém za druhým: někdy vypadl proud k čerpadlům a jáma se utopila, jindy se přetrhlo lano těžního vrátku a vazy vyplenily výdřevu, neobvykle časté byly závaly a úrazy havířů. A Zbečničtí si opět stěžovali, že studánka ztrácí vodu. Psal se však rok 1940, po něm 1941, úředním jazykem byla němčina a bezohledná válečná mašinerie byla lačná po každém kousku černého uhlí.
Poslední vůz vyjel z maternické jámy 4. prosince 1941 - na svátek sv. Barbory. Důl se dílem zavalil, dílem zatopil a maternická studánka byla zakrátko plná dobré vody. Hormistr SBS Josef Šlouf zakreslil do důlních map 448 metrů horizontálnich a 95 metrů úklonových chodeb v uhlí i v kamení a také mocnosti uhelné sloje na obou patrech maternického dolu. Uhlí bylo v některých místech dokonce 120 centimetrů, většinou však kolem jenom kolem půl metru, a geologové se nakonec shodli na tom, že jde o lokální výskyt hlavní svatoňovické sloje a že se zde její těžba nevyplatí.
Dodnes je na místě někdejšího ústí opuštěné štoly Hermíny - hned vedle asfaltové cesty ke studánce, po které vede modré turistické značení - nevelká závalová propadlina a pod cestou rozlehlá dvoustupňová hlušinová halda. Ta nižší po knížecích havířích, ta vyšší z doby Svatoňovické báňské společnosti. A za potokem, ve svahu lesa směrem k Hronovu jsou haldy další, ty jsou ale po hornících z Jáchymovských dolů, kteří zde v padesátých letech 20. století krátkodobě zkoumali a těžili uhlí kvůli jeho radioaktivitě. To je ale zcela jiná kapitola maternického hornictví v romantickém údolí se studánkou, jejíž vodu považoval i permoník Vojtěch za cennější poklad než trochu toho uhlí či uranu...
DO MATERNICE PO STOPÁCH DÁVNÝCH HAVÍŘŮ
Václav Jirásek